Klajda.cz / Klajda / Novinky / Iva Vejmolová - Jak jsem se dostala k lezení

Iva Vejmolová - Jak jsem se dostala k lezení

Ahoj lidičky,
nacházíme se teď v časovém období, kdy nejsou žádné důležité závody, o kterých by šlo psát...na skalách se také nedá moct lézt, pokud neodjedete za teplem (nepatřím mezi otužilce, kteří lezou do té doby, než jim zamrzne pití v termosce...). A proč to píši, není o čem psát! A tak jsem si říkala, že by možná některé z vás zajímalo, jak jsem se vůbec dostala k lezení :). Pokud ano, pohodlně se usaďte, nožky si dejte nahoru, vedle sebe popcorn (či perníčky? ;)) a dobře se bavte....

Co jsem se dozvěděla od rodičů, tak jsem se začala škrábat po kamenech už ve třech letech. Nemyslete si, že jsme to brali nějak vážně! Šli jsme třebas jednou za měsíc na Stránskou skálu, do batůžku jsme sbalili papučky, lezky, sváču a šli si udělat pár kroků. Pro koho papučky a pro koho navíc ty lezky? No papučky pro mě :) nejlepší boty na lezení vůbec ;) v těch člověk cítil opravdu vše! :D No a lezečky pro taťuldu :). Ano, teď se tu objevuje otazník?, který vám hodlám hned zodpovědět :).
Nejsem z nynějších lezců, kteří se dostanou k lezení přes umělé stěny, a někdy ani neobjeví skály...Já jsem díky taťkovi, který leze taky už pár let ;), začala na skalách a umělku jsem poznala až později. Tehdy byl v Brně pouze Freesport, ale k tomu ještě později...V té době taťku ani nenapadlo, co ze mě jednou vyroste. Myslím, že chtěl, abych byla bez tak kluk ;). No a teď už se dostávám ke svým vlastním vzpomínkám...
Hraju si na pískovišti, dělám bábovky a slyším: "Ivuško, tatínek už je tady pro tebe!" A to je pro mě jasný signál! Když pro mě totiž přišel do školky taťka, jeli jsme lézt ;). V těchto letech už začínáme jezdit na skály častěji, tatík zjišťuje, že mě to začíná samotnou bavit. Začínáme se přesouvat na lano, později mám přelezené na Stránské skále na druhém úplně vše. Měli jsme s taťuldou takovou tradici, že mě jistil z vrchu a nahoře jsme si vždycky podali ruce :D.
Jelikož mě začíná lezení strašně bavit, chci lézt častěji. Nemůžeme jezdit furt na skály, taťka musí chodit do práce, a tak se přesouváme na tehdy jedinou, místní boulderovku-FREESPORT.
Ještě teď slyším v uších hlas majitele..."Doufám, že si později vzpomeneš, kde byly tvé začátky!" Na to se nedá přeci zapomenout! Ještě teď vidím před očima Tomáše Mrázka, jednoho z našich nejlepších lezců u nás, a zároveň i ve světě. Sedím na lavičce, piju pití a koukám, jak krouží sem a tam a tam a sem a zase tam a zase sem... Je to nepopsatelný a nepochopitelný, když člověk vidí, jaké jsou možnosti v dnešní době...
Nutno zmínit něco o mamince. Maminka nikdy nelezla a řekla, že ani nikdy nepoleze. Přesto jí patří velké, ne velké, převelké a obrovské díky! Pamatuji si, jak se jí všichni ptali: "A to se o ní nebojíš?" a maminka odpovídala: "Bojím, ale věřím manželovi, že dá na ní i na sebe pozor!" Vždycky nás podporovala a podporuje stále! Jsem jí za to velmi vděčná!
To byla taková vsuvka, aby vás to zasáhlo trošku u srdíčka a teď už zpět...Když mi začalo táhnout na 7 let, rozhodli jsme se vyzkoušet závody...A tady bych už pro dnešek zkončila, protože na to bude zvlášť článek o startu mé lezecké závodní kariéry :).
Všem bych moc přála, aby měli tu možnost, jakou jsem měla já, začít na skalách, bez tréninku a poznat tu krásu lezení :).