Moje první vícedélka

Po návštěvě pobřeží a vydatné večeři jsme se po delším či kratším přemlouvání rozhodli ulehnout a připravit se na den, kdy nás čekalo obeznámení se s už tak známým terénem. Těšila jsem se. Na tu skálu! Jak to všechno bude fantasticky brát a nebude nic krasově klouzat! Hlavním hřebem této výpravy pro mě byla má první vícedélka. Bylo to pro mě něco úplně nového, těšila jsem se a zároveň se toho bála. Jištění je jiné než ze země. Sedíte ve štandu, pod sebou několik desítek metrů hloubky a přemýšlíte, jaká je další délka nad vámi. Můj morál mi nedovolil tahat a s odstupem času toho i lituji. Měla jsem s sebou ale úžasného sparinga, který všechno přecupital jako nic, všechno mi ukázal, vysvětlil, pomohl i poradil. No...

Ale zpět. Tato cesta se jmenuje Nosorog a její klasifikace je 4b. Oficiální délka 150m.

Skládá se z 5 délek, na samý vrchol je pak 6. délka. O té si ještě povíme.

Ráno jsme přijeli na 2. parkoviště pod skálu. Chvilku to trvalo, než jsme objevili ten správný nástup a zejména cestu k němu. Počasí nám opravdu přálo. Bylo parno, sluníčko se opíralo do zad i do skal. Protože jsme byli čtyři, utvořili jsme dvě lanová družstva. Peťa a já jsme lezli jako první. Nastoupili jsme do délky s klasifikací III+. No comment. Délka jednotlivých úseků mně více než překvapila. Sotva Péťa vylezl nad balvan, už volal: „Zruš!“. Koukala jsem jak vyvalená. „Cože? Už?“ Opravdu! Nemohlo to být víc jak 20m lana! S tou naší osmdesátkou – p a r á d a. To dobírání jsem mu nezáviděla. Pak jsem to poctivě vylezla za ním. Vybrala jsem ty dvě tři presa, co tam po něm zůstaly viset, a aby se neřeklo, cvakla jsem si odsedávku. No to ne, to přeháním. Štand nebyl zrovna na lukrativním a pohodlném místě. Zleva velká propast dolů, zprava dostatečná hromada šutrů na pořádné domlácení se. Následovala 1. zkušenost – nemáš místo na lano? Nechceš, aby ti spadlo dolů? Dobírej a překládej jej na napnutou odsedávku. Dolezla jsem, cvakla, přebrala lano na svou odsedku a jala se opět jistit svého prvolezce. Tedy druhá délka za III. Zpětně mohu říct, že to byla taková procházka. Tahle délka vedla přes jednu docela velkou zahrádku. Spíš to byla pomalu náhorní plošina. Druhý štand byl z prvního na dohled. Jen za balvanem, tak nešel vidět. Možná dalších 20 m lana? Nevím. Každopádně se Peťa rozhodl tento štand vynechat (asi se mu nechtělo znovu dobírat) a nalezl do 3. délky klasifikované jako IV. Mezitím k prvnímu štandu, kde jsem stále ještě sídlila já, dorazil prvolezec z druhého lanového družstva. Hrdina. Ivošek. Dlouho čekal na uvolnění štandu. Dva se tam opravdu nevlezli. Péťa zakotvil na 3. štandu, téměř jej nebylo vidět ani slyšet. Ale po naklonění nás obou jsme na sebe skoro viděli. O to bylo zrušení jištění pro mou psychiku snazší. Lana nám dole zbývalo ještě něco kolem 15 m. Délka téhle délky už byla příjemnější. Tedy jsem se obula a čekala na pokyn. Už! Přišla na mne řada vysoptit tu strašně dlouhou a těžkou délku slátanou ze dvou. Dala jsem to. Byly tam v některých částech moc pěkné kroky. Zejména dolez ke štandu se mi líbil – skoro až pískovcové lezení, plotna, jemné járky od vody v nich... Krása! V některých to byl naopak zase choďák. Ale stoupali jsme. Druhé lanové družstvo 2. štand nevynechalo – abychom se náhodou zase nepotkali u štandu a nemuseli čekat. Čtvrtá délka byla zajímavá a to v tom, že člověk pořádně nevěděl, kudy lézt. Klasifikace za III. Jenom jsem viděla Peťu jak tápe, oblízá jeden velký balvan, pak z něj zase slízá... Zajímavé a docela i frustrující – protože jestli jsme zabloudili... Nikde žádný nýt, štand v nedohlednu. Nakonec z balvanu slezl a udělal malý sestup do propasti mezi dvě věže. Dle průvodce to tak i mělo být. Nyní jsme se ani neslyšeli ani neviděli. Tedy přišla na řadu naše domluva a já jen doufala, že to správně pochopím. Domluva byla taková: „Když budu chtít, abys mě zrušila, vezmu 3x za sebou cca 3 metry lana s dostatečně dlouhou prodlevou, abys pochopila, že nelezu nebo nepadám.“ Mohu konstatovat, že tato metoda fungovala. Úseky, kdy lano nebral, mi přišly přiměřeně dlouhé, že vylučovaly pád, a rychlost, s jakou lano mizelo nemohlo zase znamenat, že by lezl. Tedy jsem zrušila a doufala. Chvilku nic a pak se začalo lano jemně odsunovat – typickým tempem pro dobírání. Teprve pak se mi opravdu ulevilo. Teď hlavně najít tu správnou cestu. A našla. Na ten balvan ne. Jen jít kolem něj. Byla tam vyšlapaná slušná turistická cesta. Pravda, dlouhá max 1 m, ale byla. Problém jsem měla při sundávání smyčky. Byla obhozená kolem balvanu, který si trůnil na hřebenu. Když jsem tam vylezla, uviděla jsem pode mnou jen zející propast. Peťa v nedohlednu a jak se o mě bál, tak mě pevně držel. Na prosbu „Povol.“ nereagoval, protože vítr slova odvál neznámo kam. Ale bez povolení jsem nebyla schopna smyčku vyndat. Nuže jsem byla nucená využít dynamiku nového lana (při odsednutí mé váhy se prodlouží cca o 1 m). Vší silou jsem se zapřela a byť mě lano táhlo na jednu stranu, musela jsem jít aspoň o 30 cm na druhou. Nevím, co si myslel Peťa, ale musel určitě přemýšlet, cože to tam vyvádím. V tu chvíli mě napadlo, že pro povolení žádný smluvený signál nemáme. Ale nakonec se mi tu smyčku podařilo vyndat. Samozřejmě, že jsem ji tam mohla nechat pro druhé družstvo. Já jsem ale nechtěla. A pak už jen 2-3 metry a už jsem Peťu viděla sedět pod sebou na bobku. Tak jsem k němu slezla, cvakla se do a lá štandu (nemohl jej najít, tak zaštandoval – těsně vedle toho pravého). Téměř vzápětí přilezl Ivoš a cvakl se do správného štandu. My mezitím přemýšleli, jak se překlopit na druhou stěnu do hladké plotny a nespadnout propastí dolů. Tedy pátá délka, obtížnost IV+ - V-, začínala houstnout. Jak se ale nakonec ukázalo, stará pravda, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří, se potvrdila. V plotně byla horizontální spára se zaplouvákama pro snadný traverz doleva a tudy po madlech vzhůru. Pak ještě pár temp, pro mě některý zatraceně těžký, pro zbytek posádky - bych řekla - výkonostně podprůměrný. Konec. Konec 5. délky. Dolezla jsem do štandu a Peťa mi jen řekl: „Tak teď si obuj sandály a vyběhni si poslední délku.“ Klasifikace byla za II. Tak jsem řekla, že ne, že si aspoň všechno zkusím. Tedy jsem si nechala lezky, zůstala jsem i navázaná a hrdě, jištěná mým – nyní už druholezcem – jsem vyrazila dobýt vrchol. Byl to choďák jak se patří. Ale chtěla jsem si zkusit založit štand. Prostě si to zkusit nanečisto v terénu. Dolezla jsem, obhodila smyci kolem nejlépe vyhlížejícího balvanu (světe div se: žádný nýt ani borhák ani štand!) a jala se na Peťu volat, ať se naváže na půlku, že nebudu dobírat 50m lana. No... Opět vítr odvanul všechna slova a přání a já jen ze zdola zaslechla: „Dober si.“ Tak jsem teda dobírala lano, dokud jsem necítila na druhém konci Peťu. Založila jsem jištění na dobírání druholezce, jak mi to předtím několikrát vysvětloval a ukazoval, a dobírala. Leč šlo to velmi ztuha a můj druholezec byl extrémně rychlí. Z dobírání mě už dost bolely ruce. Péťa se vynořil zpod balvanu, na noze sandálky. Ani bych se nedivila, kdyby měl v ruce cigárko a plechovku s pivem. Nepopírám, byl to fakt choďák, tenhle úsek. Ale mohl mi alespoň dopřát ten pocit, jaký to je, když ten druhý to za tebou vysuptí zadýchán, znaven a zpocen. No tak ne, no. Ale pochvala za správně zřízený štand i správně založené lano mě potěšila a ten pocit už mi pak vydržel – no, dlouho. Dorazilo za námi i druhé lanové družstvo. V sandálkách, s lanem na zádech. Pokochala jsem se tedy dobytím vrcholu, udělali jsme vrcholovky a šli – teď už i já v sandálích a bez lana - k poslednímu míjenému štandu, odkud budeme slaňovat.

Tím skončila má první vícedélka. Účastníci této výpravy byla Ela s Ivoškem a já s Péťou. Ela si den předtím zranila palec na noze – i s tímto handicapem však vylezla cestu bravurně. Ivoš měl v té době už problémy s karpálem, kdy i necítil prsty na ruce. Vytáhl skoro všechny délky. Já – s mým strachem z tahání a hlavně potencionálního pádu - jsem to vysuptěla na druhým, leč nadšená. A Péťa? Snad v nejlepší kondici to měl spíš jen jako odpočinek. Myslím, že si užili všichni.

Jsou to sice jen zázraky v očích začínajících lezců, ale stále mě to nepřestává uchvacovat. Jedno vím jistě. Tuto vícedélku si dozajista zapamatuju jako můj další krásný krok k bližšímu poznání, o čem lezení vlastně je.

 

 

Hore zdar

Ivana Holcmanová